Motýli a literární věda

昔者莊周夢為胡蝶，栩栩然胡蝶也，自喻適志與！不知周也。俄然覺，則蘧蘧然周也。不知周之夢為胡蝶與，胡蝶之夢為周與？周與胡蝶，則必有分矣。此之謂物化。

Kdysi se Zhuang Zhouovi zdálo, že je motýlem, čilým a bezstarostným motýlem. Sám se sebou spokojen šel za tím, po čem toužil. Nevěděl, že je Zhou. Náhle se probudil překvapený Zhou. Nevěděl/nevíme zda-li se Zhouovi zdálo, že je motýlem, nebo zda se motýlovi zdálo, že je Zhouem. Zhou a motýl – v tom je přeci nutně rozdíl. To je to, čemu se říká „proměnlivost věcí“.

Spis Zhuangzi 莊子 patří na Západě zřejmě k jednomu k nejoblíbenějších spisů čínského myšlení a výše zmíněný úryvek je navíc patrně nejslavnější část celého spisu. Byť Zhuangzi nedosáhl takové slávy, jako jeho „taoistický kolega“ Laozi 老子(resp. spis tohoto jména), na Západě není jeho jméno neznáme a mezi jeho obdivovatele patřil i Oscar Wilde, či Martin Buber. Zhuangovy myšlenky jakoby nabízeli něco, co nám v korpusu tzv. „literatury mistrů“ (tradičně nazývaného „čínská filosofie“) chybí, nicméně mezi sinology je Zhuangovo myšlení často chápáno jako svého druhu anomálie. Přesto se jeho dílu dostalo značné pozornosti a za dynastie severní Wei se spárovalo se svým velice rozdílným protějškem Laozi (často též Daodejing 道德經) jako dva základní pilíře taoismu.

Tato pasáž, tak jak je na Západě obvykle chápána, vystihuje krátký moment nejistoty, dalo by se říci krize subjektu. Zhuang, vytržen ze svého dozajista příjemného snu, tápe a táže se po své identitě. Zhuang nebo motýl? V tom je přeci nutně rozdíl. Zhuangova nejistota rezonuje napříč literaturou a filosofií. Zastavuje se u nikoho menšího, než Waltera Benjamina v jeho dětských letech kolem roku 1900. Benjamin ve svých vzpomínkách popisuje situaci, kdy jako malý chlapec lovil motýly. V krátkém, leč vydatném textu, čteme následující pasáž:

„Rád bych se rozpustil ve světle a větru jen abych se přiblížil ke své oběti. (…) čím více jsem se každičkou částí mého těla snažil přizpůsobit zvířeti, tím víc jsem se srdcem a duší stával podobným motýlu, a tím víc sám tento motýl ve všem co dělal na sebe bral barvu lidského chtění.“

Co si počít s takovýmto spojením? Je zcela bezúčelné? Anebo jej můžeme uchopit benjaminovskou anachronickou dialektikou, chápat jeho prvky  jako „textové relikvie“ (jako Stephen Greenblatt) a zkoumat jejich vztah (vztah nekauzální, vztah dvou „plošin“, dvou odpadků historie z heterogenních časů)? Tím že tyto dva texty stavím vedle sebe je jasné, že odpověď na poslední otázku je jistojistě ano. Je přeci nemalým potěšením vnímat pohyb textu napříč časem, byť je v tom jistá svévole. Tu však nelze odpárat od jakéhokoliv literárního bádání.

V čem je tedy společný jmenovatel Zhuangovi a Benjaminovi krize subjektu? Pochopitelně zde mluvíme o rozdílné situaci – Zhuang sní, zatímco Benjamin bdí. Nicméně Zhuang je (předpokládáme) dospělým člověk a Benjamin dítětem. Nevinnost dítěte a spontaneita snu zde nacházejí blízkost. Máme pocit, že překleneme propast mnoha staletí.

Věc se ovšem stává mnohem složitější, když vezmeme v potaz jeden z nejdůležitějších komentářů ke knize Zhuangzi ze 4. stol. n. l. od Guo Xianga 郭象, který celou situaci chápe poněkud odlišně. Jeho výklad je totiž založen na tom, že si Zhuang Zhou po probuzení sen nepamatuje. Nejde tudíž o nejistotu nad tím, kdo je snící osobou, ale o to, že nejde s určitostí tvrdit, zda je jedna ze dvou situací (snící Zhuang, či snící motýl) reálná, resp. jsou obě reálné do stejné míry, protože nejsme s to určit, kdo je původcem výpovědi. Chybí zde „já“.

Pokud příběh chápeme takto, akcent se přesouvá a my ztrácíme blízkost mezi Zhuangem a Benjaminem. Můžeme tedy tuto interpretaci zavrhnout jen proto, abychom onu blízkost opět nabyli? Teoreticky ano, protože nám to dovolují určité zákonitosti klasické čínštiny. Podmětem první věty je Zhuang Zhou, v dalších několika větách je nevyjádřen, nicméně nevyjádřený podmět je častým jevem v klasické čínštině a z kontextu je naprosto jasné, , že je stále řeč o Zhuangovi. Problém tedy nastává, u pasáže „Nevěděl/nevíme zda-li se Zhouovi zdálo, že je motýlem, nebo zda se motýlovi zdálo, že je Zhouem.“

Zde nás gramatika nechává na holičkách, protože zde není jednoznačná indikace toho, jestli je první či druhé čtení správné (u Leggeho či Gilese je navíc celý text překládán v první osobě, tedy „já, Zhuang“) . Je nám tedy ponechána interpretační svoboda - časté nebezpečí, kterému je třeba se povětšinou u klasické čínštiny vyhnout, nicméně, je-li v rámci korpusu staročínských textů autor, kterého by šlo nejlépe podezírat ze záměrné dvojznačnosti, je to právě Zhuangzi (problematiku autorství zde nechávám plně stranou, pravděpodobně nikdy žádný Zhuang Zhou ani neexistoval).

Po znejistění se s nově nabytou jistotou vracíme k možnosti sblížit Zhuanga a Benjamina. Opět zde máme dva jedince, kteří si pro svou nejistotu vybrali metaforu motýla. Odvážně se lze ptát – v čem tedy Benjamin rozvádí Zhuanga? Zhuang chápe, že zde musí být nutně rozdíl mezi člověkem a motýlem, rozdíl mezi snícími, rozdíl mezi dvěma skutečnostmi – věci jsou takové, či takové, věci se mění. Benjamin jakoby ho doplňoval. Říká, věci se zrcadlí, jejich proměnlivost se zrcadlí. Benjaminův motýl na sebe bere „barvu lidského chtění“, Zhuangův motýl si „jde, za tím, po čem touží“. Benjamin rozvádí Zhuanga a tím dojde k jejich vzájemnému zrcadlení.

Vztahu těchto dvou, jakkoliv vykonstruovanému a abstraktnímu, se dostává nečekaného potvrzení. Ve filmu Dvojí život Veroniky od Krzysztofa Kieślowského, ve scéně, kdy Veronika pozoruje loutkové představení.

https://www.youtube.com/watch?v=TEVlDb43v-4

Veronika sleduje loutku a její tanec, najednou však zahlédne odraz loutkáře. Už nesleduje loutku, ale toho, kdo ji vede. Loutka umírá a mění se v motýla (!), loutkář ji rázným gestem snímá ze scény, zahlédne Veroniku a scéna končí. Loutka zrcadlí Veroniku, Veronika zrcadlí loutkáře, motýl zrcadlí „proměnlivost věcí“ (tedy i onen „dvojí život“) a vzájemné zrcadlení loutkáře a Veroniky nás vrací k Zhuangovi a Benjaminovi. Chápeme vztah, ale pouze na základě jisté rezonance, která nás přivádí v úžas.

Jako literární historici a kritici musíme sledovat neustálý řetěz zrcadlení (tedy intertextů), sbírat „textové relikvie“ a nechat je ve správný okamžik zaznít. Někdo by možná namítl, že srovnání takovýchto textů by vyžadovalo mnohem hlubší a důkladnější analýzu a ne jen klouzání po povrchu. Já se však obávám, že klouzání po povrchu je jedinou cestou, jak motýlovi nesetřít pel.